Mandelinko, mít pocit takové odpovědnosti za zdraví svých dětí. Vědět, že je na tobě, co jim "dovolíš". Jen silná osobnost to zvládne, dle mého.

Osobně se cítím jako člověk chybující (i když to nesnáším a ráda dělám věci "dobře"), a nemohu tedy zaručit, že bych svým případným pochybením (negativním pomyšlením) tedy nezpůsobila dítěti závažnou chorobu. Žít s pocitem, že je to "jen na mně" by pro mě bylo těžké.

Navíc ty jsi jinde psala různé jiné věci (děti důležitější než partner, on je dobrý otec ale doma ho nechceš a ani nepotřebuješ - to prudce až nehorázně zjednodušuji, jen zhruba abys věděla co myslím...), které by mi neseděly, nechtěla bych v nich žít.