košíku,
tak za sebe - mnou pohne jen málo věcí. Obecně nejhůř snáším bezmoc. Vědomí, že se děje něco blbýho a zlýho a já s tím nemůžu vůbec nic dělat.
Ale když si za to lidi můžou sami, tak ne. Tím nemyslím, že bych jim nepomohla, kdyby to bylo potřeba, ale neuměla bych je třeba politovat.
City... do určitého věku - tak do třiceti - jsem to měla tak, že jsem se dokázala rychle nadchnout, když se mi na někom (na chlapovi) něco fakt hodně líbilo, ale zas to hodně rychle přešlo, když se ukázalo, že představa, kterou jsem si na tom základě vybudovala se dost podstatně liší od reality. Uměla jsem o tom mluvit, ale tomu dotyčnýmu jsem to samozřejmě slovně neříkala.