to každodenní opakování banalit jsem zažila a bylo to dost psycho navíc to bylo v situaci, kdy jsem věděla, že dotyčná osoba moc jiných lidí na vykecání nemá (starší osaměle žijící člověk), tak jsem to snášela, ale vnímala jsem to jako charitu a musím sebekriticky říct, že jako charitu dost otravnou.

Ani jsem nebyla dobrý posluchač, protože jsem nereagovala tak, jako obvykle reaguju, když mě to zajímá - tj. doplňující dotazy, protože jsem věděla, že by to mělo za následek, že by se dotyčný člověk ještě košatěji rozmluvil o něčem, co mě ani trochu nezajímalo, a telefonát, u kterého jsem se už modlila, kdy skončí, by trval o půl hodiny déle. To, že by se ON MĚ zeptal na to, co já, jinak než formálně moc nehrozilo , kdyby jo, tak by to pro mě bylo asi trochu snesitelnější, protože by to pak byl DIALOG a ne monolog a měla bych pocit, že nesloužím jen jako rezonanční deska a přikyvovač.