"nevím, co se děje u toho druhého, co se mu honí hlavou. Aspoň si ověřím, že je to OK, že není třeba extrémně vytočený, zvlášť, když vím, že někdy plácnu něco, co se třeba druhé strany dotkne."

Tak tohle jsem mívala taky tak, ale teď si myslím, že pokud by tomu tak bylo, tak by mi vyhovovalo, aby mi to ten druhý řekl, na místě a tak, aby to nebylo hnusný (protože se do něj netrefuju schválně). Pokud by jeho řešením bylo dusné ticho, tak nechť si ho naloží do octa, na takový zacházení nejsem zvědavá.

"Z dnešního pohledu už to mám tak, že vztahy, ve kterých jsou velké problémy v přístupu, v porozumění a pořád je to jak tanec mezi vejci, hodně rozvolňuji, až nechávám vyšumět, hlavně s nimi moc nepočítám do budoucna, ono to nějak dopadne Dneska je móda všechno brát přes psychologii a zkoušet chápat toho druhého, ale je to celkem prd platné, pokud on se nesnaží pochopit nás a pokud vznikají neustálá nedorozumění a napětí."

S tím vřele souhlasím - pokud daný člověk má jiný systém komunikace, tak s ním jsem většinou schopná vyjít, ale v žádném případě ho nebudu vyhledávat. Chápat jsem ho ochotná do té míry, že ho nebudu zbytečně dráždit při tom nejnutnějším minimu, na který v takovém případě náš vztah omezím (když ho nepůjde úplně utnout).

"Existují různé osobnostní zvláštnosti, ale s jejich tolerancí jaksi "vodcamcaď pocamcaď", taky jsem trochu "mimoň", ale nikdo mi to netoleruje a nějak ani nezkouším se na to vymlouvat. Jo, jediné, co občas vysvětluju, je, proč mě třeba jako vyhraněného introverta vyšťavuje početnější společnost. A stejně je to každému jedno"

Moje zkušenost naopak je, že je mi toho tolerováno hodně, ale možná je to tím, že k tomu mám přístup "pokud nejsi ochoten mě přijímat takovou, jaká jsem, tak bohužel, jdi o dům dál" a zároveň se nesnažím tomu druhému úmyslně šlapat na kuří oka.

Stran toho "nikdo mi to netoleruje/ je to každému jedno" - jak to jde dohromady, to jsou přece dvě protichůdná tvrzení? A stran toho "každému je to jedno" - jak by to vypadalo, kdyby mu to NEBYLO jedno?