Dobře, taky se přiznám. INTJ. Vztahů udržuji málo, ale to málo je kvalitní a lidi se mnou nemívají problém - ani blízcí, ani vzdálenější. Jsem INTJ naučený chovat se společensky alespoň do té míry, že se nikdo necítí uražen nezájmem. Měli jsme tu o tom diskuzi nedávno - pohovořit se sousedkou o muškátech dokážu (a praktikuji), i když mě sousedky natož muškáty nezajímají. Čistě jen pro udržení dobrých sousedských vztahů. Nepotřebuji, aby mi někdo házel přes plot mrtvý myši nebo živý krtky jen proto, že se mi nechce mluvit s lidmi, se kterými si nemám co říci.

Lásku vyjadřuji obvykle beze slov, je tedy nutná osobní přítomnost. Nebo činy (a tak to má hodně mužů, ani nemusí být intj), např. se domnívám, že tím, že s někým žiju, jednoznačně říkám, že s ním žít chci. Kdybych ho neměla ráda, tak přeci jdu, že...

Občas jsem schopná i něco milého napsat, ale vyslovit jen výjimečně - "miluji tě" nebo "mám tě ráda" ve stejném smyslu (=milostném) říkám asi tak 1 x za 10 let.

"Vyjít" se mnou lze snadno, stačí říkat vše na rovinu. Když se snažím, dokážu se vyznat i v "náznacích" či pojmout, že někdo řekne "ale to nemuselo být", ale přitom muselo - kdyby nebylo, bylo by zklamání. Naštěstí manžel je v tomto směru ok, nijak netanečkuje, a děti jsme tak vychovali také. Působím zajisté většinou jako "studený čumák", ale po bližším ohledání je zjišťováno, že nějaké ty city mám