Rodinová,

přesně tak, Ty evidentně chápeš pravidla hry.

S tím "zakázaným seznamem" - to je IMHO trochu jinak, protože ten problém není ani tak v tématu (i když o politice se raději nebavím ani s některými kamarády),ale v PŘÍSTUPU.

To, o čem píše Monty a Valkýra, je v podstatě to, že se snažej za každou cenu - i za cenu konfrontace - do toho nacpat SEBE a svoje názory, ale musíme si uvědomit, že to je SMALL TALK, ve kterým jsou názory mnohem míň důležitý než vzájemný sdělení na podprahový úrovni "jsem přítel, nechci ti ublížit."

Na mě by některé situace, které jste tu popisovaly, jak ta s rakytníkem, tak ta se Zvonilkou, bez ohledu na to, jak to bylo doopravdy myšleno, působily tak, že se chcete za každou cenu vytahovat a ze mě udělat blbce, buď že neznám něco, o čem si cvrlikaj už i vrabci na střeše, nebo že vy máte tak děsně jedinečnej vkus a hluboký znalosti, že se o tom nám ostatním plebejcům ani nezdá. V obou případech mé sympatie k takovému mluvčímu klesnou na bod mrazu

Je to zbytečně vztahovačný? Velmi pravděpodobně je (obě říkáte, že jste to tak nemyslely a já vám to věřím, ale v rozhovoru není většinou prostor na to to vysvětlit). Zareaguje podobně jako já většina lidí? Jsem přesvědčena, že ano, nebo že jich bude alespoň dost na to, aby člověk zvážil, jestli právě tento přístup je to pravé ořechové.

Takže můj seznam "zakázaných věcí" u small talku by spíš než výčet konkrétních témat vypadal takto:

- sám od sebe nenahazovat kontraverzní témata (politika, uprchlíci,)
- když je nahodí ten druhej, tak nejít do konfrontace, ať si o tom myslím cokoli
- POSLOUCHAT, co ten druhej říká, a neshazovat to ani mu moc vášnivě neoponovat
- nesnažit se ani náznakem tvrdit, že něco dělám/mám líp než ten druhej
- nepoučovat a nesnažit se druhýho ohromit svými vědomostmi
- když zjistím, že dané téma dotyčnému nic neříká, tak ho změnit

Ještě jsem jistě na něco zapomněla, ale znovu říkám, že je důležitý si uvědomit, že to není posezení s důvěrným kamarádem, které občas nějakou tu konfrontaci unese, ale SMALL TALK s lidmi, kteří mi nejsou nijak extra blízko a u kterých je mi vcelku jedno, jaký mají názory, a nemám žádný ambice jim dělat misionáře. A je dobrý si uvědomit, že ani oni nejsou na moje názory zvědaví nějak do hloubky a netoužej odcházet s pocitem, že jsme se pohádali nebo že jsem z nich udělala blbce.