Strach z bezmoci je strašná věc...já vím...
Jsem v těhlech směrech cíťa na entou, ještě hojně podněcovaná - mám pětaosmdesátiletou babičku, kterážto, jako všichni pamětníci, zažila válku.....Od mala jsem znala příběhy o tancích, vojácích, Němcích, Rusech, svobodě, nesvobodě, hojnosti, chudoby, prostě spousty různých životních situacích - jak na houpačce. Dnes říká, že je ráda, že už je stará a brzo umře. Že by v dnešní době nechtěla být mladá. Říká to s takovým tím "přežili jsme kde co, ale tohle bychom jako mladí nedali..." Říká, že nejdůležitější je, aby člověk sám za sebe žil tak, aby mohl říct, že byl dobrým člověkem. Můžeš milovat svoji rodinu a veškerou energii soustředit na to, abys sama za sebe měla dobrý pocit. To, co ovlivnit nemůžeš, s tím se netrap. Jsme jako brouci na chodníku, někdy na někoho prostě někdo větší šlápne, no....A třeba budeme mít kliku a obrovská noha se nám vyhne. Možná zašlápne brouka vedle nás. A nebo se z toho tak vypsychnem, že budeme ze strachu, že nás někdo zašlápne radši mlátit hlavičkama o betonovej pangejt. Tak co je lepší?