Taky se jim nedivím, já to vidím posledních cca pět let, to je ještě horší, protože jsem si to uvědomila v době, kdy odejít do hypotetického bezpečí bylo ještě relativně snadné.
Nedivím se tomu, ale zároveň mám ještě prarodiče, kteří v době poslední války nebyli už malé děti, pamatují si to dobře a byli v situaci, která se z "tady se nemůže nic stát" svižným sešupem ocitli v bodě, kdy si museli urgentně zachránit život a na ostatní se vykašlat.... prostě jestli znáš Theodora Mundstocka, tak tam je to hezky popsané, jak to je s těmi přípravami. Možná pomohou a možná je to jen šalba. Já to nevím.
Ale napíšu ti, co jsme zažili nedávno, a co si - třeba mylně, co já vím- interpretuju jungovsky:
Čekali jsme v zimě a tmě s dětmi na autobus, který nejel a nejel, kdybychom se podívali za roh u zastávky, viděli bychom, proč nejede a že nemá smysl na něj čekat. My to neudělali a jen koukali na jízdní řád s pevnou vírou, že přijede. Přijel za dobu, kdy bychom ušli celou ne úplně pohodlnou cestu pěšky i s malou. Lidí moc. My byli vpředu, protože jsme přišli mezi prvními. Ale ve chvíli, kdy se otevřely dveře, udělal dav kleště, mě a malou to hodilo dovnitř, muž s kočárem a velkými dětmi zůstal venku, za chvíli nás to s malou hodilo na zeď od busu tak fest, že už jsem jí nemohla zvednout a dav jí začal mačkat hlavu. Tak na ně volám, ať se kousek pohnou, že musím zvednout dítě a v odpověď mi zařval ženský hlas: "Já mám taky dítě." Jinak nic. ZAchránilo nás to, že v blízkosti byl silný chlap, který se mnou malou vzal a vyrvali jsme ji a on ji pak posadil na klín nějaké bábě, která seděla nejblíž a nejdřív zkoušela pyskovat, ale ten chlap ji nějak pohledem srovnal. Stalo se to během minuty a měly jsme kliku. Muž to ani neviděl, jen slyšel a nemohl nic, protože chránil tělem kočárek, přes který se valil dav a velké děti byly úplně ochromené.