Ne, tohle nemyslím … je mi jasné, že člověk nemůže pochopit něco, co neprožil, a ani já na to neaspiruji - myslím, že jsem se v tomhle smyslu vyjádřila dost jasně. Nemyslím ani, že bys chodila a říkala to, co ta paní. Ten pocit zatrpklosti mám spíš z Tvého postoje jako celku… jako bys neustále někoho obviňovala, že Ti chce ublížit, a zdůrazňovala – já od nikoho nic nechci, podívejte, pokazilo se mně, co se mohlo, ale já jsem k tomu přistupovala a přistupuji za všech okolností racionálně, s problémy se musí každý vypořádat sám a když na to nestačí, je to jeho chyba a dobře mu tak.

Já jsem si to dlouho myslela taky, a než jsem přišla na to, že samotný prožitek něčeho drsného ze mě ještě automaticky neudělá lepšího člověka, že jsou věci, na které člověk sám nestačí a říct si o pomoc v takové situaci není žádná ostuda, tak mi to taky dalo dost práce.

Mimochodem, jestli jsou děti skvělé jako takové, to nevím. Cizí mě nijak zvlášť neoslovují, tedy rozhodně ne víc, než cizí dospělí. Když už se ptáš, proč jsem těhotná - proto, že jsem našla člověka, se kterým je mi dobře, dlouho jsem s ním žila a pak jsme oba dospěli k závěru, že už máme co a z čeho dávat (nemyslím materiálně :o))) a že bychom rádi měli někoho, s kým bychom se o to podělili. No a měli jsme to štěstí, že se nám zadařilo.

Ty tři roky do práce, to se mě ale fakt netýká - :o))) nejsem zaměstnanec, ale OSVČ a pochybuji, že plně využitkuji i těch 270 dní mateřské, na které mám nárok – asi bych to ty tři roky nevydržela.