Monty, jako rodič jsem vybrala dětem - společně s nimi, samozřejmě - základku, na které se nenudily, a "učení" je tudíž bavilo. Vlastně si celý první stupeň moc nevšimly, že by "musely" něco dělat (na to měly zájmovou činnost ). Ostatně ani já ne. Takže můj syn se nemusel chtít učit, a přesto se učil, neflákal se - samostatně a rád dělal vše, co bylo třeba. Vybavuju si tvoje psaní před nástupem syna na zš o tom, že cestovat do základky někam dál "jen" proto, že by třeba byla pro S. vhodnější, jsi vyloučila jako nepotřebné. Ok. Je to vaše cesta. Jen příklad co může udělat rodič. Nejdu přes to, co nejde, hledám, kudy to půjde. Fakt je, že mě to naučila dcera (1. dítě) již v jejím časně batolecím věku, protože "na sílu" s ní člověk nic nezmohl. Jedině dohodou - že uznala smysluplnost věci. Syn je úplně jiný ale v tomhle stejný. Naučila jsem se brát individualitu dětí vážně. Představa, že ve standardním prostředí se tak nějak samy od sebe naučí chovat standardně, se ve mně nestihla usídlit.