"Vidíš, Šuplíku, a mně to naopak připadá naprosto standardní - to, že lidi neradi dělají to, co je nebaví. Naopak mi přijdou těžce nestandardní děti, co se radostně učí všechno a chtějí mít ze všeho jedničky, přičemž z dvojek mají depréze. "

Monty, úplně to převracíš a k tomu shrnuješ na jednu hromadu nesourodé věci. Standard je, že se děti rády učí - je jim to jaksi vrozeno, jinak by nepřežily. Že jim to ve školním věku škola ve spolupráci s rodiči zdeformuje do honu za jedničkami je něco jiného. Ano, v prvních ročnících školy je hodně dětí, které mají velkou radost z jedniček, protože vidí, že z nich mají radost všichni kolem, jedničkami jsou děti chváleny. Dítě, které chce jedničky a nemá na to, má depréze celkem zákonitě. Dítě, kterému jsou známky v obvyklém systému (známkovacím, obsahujícím upozornění typu "s trojkama skončíš u lopaty") ukradené, je buď hodně nestandardní, nebo tak uniká před deprézemi z toho, že nezvládá ty jedničky (bavíme se stále o prvních ročnících zš).

Očekávání, že dítě, které má na jedničky, ale je natolik nestandardní, že se jich nesnaží dosáhnout, se "nějak srovná" ve standardní škole standardními postupy, je dle mého nereálné.

Lze samzřejmě, jak píše Šuplík, "zlomit hůl" a neřešit. Nechat známky známkama, a nebrousit si zuby na gympl, nebo si na něj myslet jen tak "třeba to vyjde". Počkat, až dítě dospěje, a samo se se svojí výjimečností popere. Vystudovat lze i ve 30, 50... Nebo od prvních let školy (no vlastně již před ní) hledat, zkoušet, podporovat. Jak - na to není standardní, univerzální návod, každé dítě je jiné.