Napíšu příběh, který jsem si přečetla v nekořském zpravodaji.
Psala ho paní pamětnice, možná se věnovala v životě psaní nebo historii či psaní do kronik, ale to už nevím).
Bylo to z období tuším 30. let. Chodila do školy v obci. škola byla malotřídní, učil tam pan řídící.Jednou dal celé jedné třídě, ročník nevím, ale byl to 1. stupeň, malovat brány ( zemědělské náčiní). Děti byly malé a nebyly schopny správného prostorového znázornění. Některé děti byly nejisté a vůbec nevěděly, jak se úkolu zhostit. Pan učitel chodil mezi lavicemi a sem tam někomu pomáhal. Některým dětem, o kterých aktérka příběhu měl tušení, že se dají považovat za tzv. prominentní - např. spolužáku Luxovi ( otec porevolučního ministra zemědělství Josefa Luxe) učitel výkres namaloval celý. Ji však jen minul s nějakou kritickou poznámkou na kvalitu výkresu. Vše se v ní vzepřelo a řekla: "Tak si to laskavě namalujte sám!"..Následkem bylo stání na hanbě a posměch spolužáků.
V té době byla taková věta z úst malého děvčete brána jako nebetyčná drzost.
Autorka se pozastavuje nad tím, že dnes by to učitele možná ani moc nevykolejilo