Přidat odpověď
Tak já teda přidám ještě jednu, taky výživnou:
Byly jsme doma 4 děti, už velcí klackové, kolem 20 let. Na podzim se vyvážela na pole za domem močůvka, hnojili jsme tím to pole. Protože to bylo ve svahu, jeden vezl kolečko, na kterém byl 200-litrový sud s močůvkou, druhý měl drátěný háček, kterým chytil kolečko a pomáhal ten náklad táhnout. Ve dvou to šlo jako po másle. Protože už bylo sychravo, měli jsme na sobě teplé oblečení, tj. holinky a vaťáky. No, a kluci se začali z bujnosti předhánět, kdo výš, lépe a rychleji. Jeden drapnul kolečko a "já sám, já sám". No tak jásej, proč ne. Ušel s kolečkem nějakých 10 kroků, pak mu podjely nohy, pokleknul - a opřel se o rukojeti kolečka. Ty tím pádem přitlačil k zemi. Sud s močůvkou se nahnul a převrátil se na něj, prostě si ten sud napasoval na hlavu. My se váleli smíchy. Jirka si sundal sud z hlavy, na hlavě měl hovna a přes obličej mu visela shnilá smradlavá sláma, plival močůvku a "jen se smějte, vy blbečkové". Jenže takhle mokrý nemohl zůstat. Vaťáky nacucané močůvkou, holínky taky plné. Když šel k domovním dveřím, tak holínky jen dělaly čocht, čocht, čocht. Domů takle nemohl, tak se na prahu svléknul do trenek, aby si doma zatopil pod kotlem a mohl se vykoupat. Jeho oblečení jsme vzali do kýble a nejprve ho vymáchali v řece a teprve potom doma ve vaně (protože do tehdejší automatky se vaťáky nevešly).
Předchozí