Přidat odpověď
Před několika lety jsem se náhodou doslechl o divokých koních žijící na náhorní planině v Bosně. Zatoužil jsem je vidět. Byl jsem tam autem – obyčejnou fabií. Dojel jsem po silnici až k místu, o kterém mi řekli, že tam mám odbočit. Dál už vedla jen štěrková cesta. Kolem byla step s nádhernou hebkou trávou, co v slunci stříbřitě svítila – kavyl se jí říká. Našel jsem pastevce ovcí, ale ten mi řekl, že vyschly louže a prameny na téhle straně pohoří a divocí koně jsou teď na druhé straně. Prý ještě před pár dny chodili přímo kolem jeho salaše. Jel jsem dál, lesem. Cesta byla horší a horší, chvílemi připomínala jen koryto vyschlého potoka. Pak jsem přijel na místo, kde se těžilo dřevo. Cesta byla bahnitá, ale bahno bylo naštěstí suchem ztvrdlé úplně na kámen. Traktory v něm vyjezdily stopy hluboké tak, že kdybych do nich zapadl, nedosáhl bych koly vůbec na dno a zůstal bych tam viset za podvozek. Mezi těmi vyjetými stopami zůstaly pruhy široké často jenom jako moje dlaň. Jel jsem po nich jako vlak po kolejích. Konečně jsem se dostal zase na pevnější cestu. Ale docházel mi benzín, to proto, že jsem jel pořád hlavně na dvojku, často i na jedničku. Sledoval jsem ručičku na ukazateli benzínu a současně nebe, jak se pomalu zatmívá. Byl jsem unavený. Chtělo se mi čůrat, zastavil jsem a vystoupil – a co nevidím? Kousek ode mě tam na větvi seděl tetřev! To je ohromná vzácnost. Má zvláštní ocas, vypadá jako vějíř. Chvíli jsem na něj koukal a pak zkusil popojít o trošku blíž. Jeden krok, druhý, ale při třetím tetřev roztáhl křídla a uletěl. Jel jsem dál, už se úplně setmělo. Konečně jsem přejel pohoří a vyjel z lesa zpátky do stepi. Cesta byla štěrková a oproti tomu, jak vypadala doteď, to byla hotová dálnice. Ale ouha! Jen kdyby uprostřed nebyly tři ohromné hromady štěrku, připravené asi na další zpevnění. Cesta tu vedla ve svahu, přesto jsem musel mezi hromadami prokličkovat jako při slalomu, po nerovné trávě, s autem povážlivě nakloněným nejdřív na jednu a pak na druhou stranu. Kdyby tak v továrně v Mladé Boleslavi viděli, co všechno jejich malá fabie dneska projela! Konečně přede mnou byla volná, jakž takž rovná cesta. A najednou - co nevidím! Stádo koní. V čele kráčela hnědá kobyla. Opatrně jsem zastavil a ještě opatrněji vystoupil, abych ji nepoplašil. Ale očividně byla na auta zvyklá. Místní lidi mají zdejší divoké koně rádi a v zimě jim občas přivezou na přilepšenou sůl, kterou koně rádi lížou, kousky tvrdého chleba (čerstvý koně nesmějí, může je to i zabít), nebo seno. Koně proto vědí, že auto je kamarád. Nad námi svítil měsíc a já se s vedoucí kobylou po koňsku pozdravil, to se dělá tak, že si navzájem zafuníte do nosních dírek. Když stádo vidělo, že jsme se pozdravili, vydalo se za ní. Napočítal jsem přes dvacet koní. Ale to nebylo všechno… Rozhlédl jsem se na druhou stranu cesty a vidím tři další, podobně veliká stáda. Byla jich tu dohromady skoro stovka. Každé stádo mělo svého hřebce-manžela a otce, každé bylo vlastně jedna velká rodina. Klidně se pásli, až jeden z hřebců usoudil, že je čas popoběhnout zase o kus dál. Jeho stádo se seřadilo do dlouhého zástupu a vydalo se klusem kamsi za skalnatý ostroh pryč, za ním další a další. Jako poslední šlo to stádo, které jsem viděl první. Jedno z hříbat otálelo a pořád ukusovalo travičku. Hřebec ho drcnutím čumákem do boku popohnal do cvalu, aby dohnali zbytek a dokud ho nedohnali, pořád ho popoháněl pohazováním hlavy a tlumeným řehtáním. Provázel jsem je pohledem, dokud mi nezmizeli z očí. Zbývalo mi už jen sjet po nerovné cestě dolů do údolí a vyjet na silnici. Benzínka byla nedaleko. Čekaly mne dvě hodiny cesty k mým přátelům v jiném městě, kde jsem chtěl přespat. Celou cestu, i potom před usnutím, jsem v duchu viděl divoké koně a umiňoval si, že se za nimi ještě někdy vydám.
Předchozí