vím, že když bych životné fakt poítřebovala, ona mě nenechá ve štychu, že bude, třeba jediná, ale pomůže. Nikoli teda psychicky. Má asi dobré srdce, ale tvrdou slupku.

Lépe být na ní moc nezávislý, protože máma pomůže, ale dá to prostě sežrat (má pak pocit, že má právo míchat se do životů dospělých dětí "nad rámec". Je schopna hádat se se mnou do krve, kde bude stát JAKÁ SKŘÍN V MÉM BYTĚ. Nebo, když jsem ji jedinkráte požádala o zalití květin v nepřítomnosti, volala mi po návratu, že pak musela plakat, protože mám doma nepořádek .

Člověku to nepřidá, ale já bych se pokusila nebičovat, mámě bych poslala sms, že dcera chtěla vidět tátu, tak jsem jí to umožnila, že mě mrzí, že se zlobí, ale jednala jsem v zájmu dítěte. A tím bych to měla asi vyřešeno. Někteří rodiče mají problém uznat, že dospělé dítě je dospělé. Třeba naše máti chybu nikdy neuzná, všichni jsou špatní, ona dokonalá. Je to těžký, ale myslím ji nezměníš. Netrap se. Nadále bych jednala, jako by se níic nestalo, nehýčkala bych si křivdu, ale nepodbízela se....prostě normálka.