"taky těžké rozhodnutí pro babičku říct (sobě, dceři), já ti ji nepohlídám, protože vím, že by toho pak na mě bylo moc (bude vypadat trochu jako sobec, ne ?)"

Určitě to musí být těžké, a nevím, jestli bych to sama dokázala, ale pokládám v dané situaci za ideální, pokud babička pomůže, když může, a když nemůže/nedává to, že to NA ROVINU ŘEKNE, a ta dcera to bude zcela samozřejmě respektovat. Předpokládám, že je to vztah mezi dvěma DOSPĚLÝMA lidma, kteří mají pusu a měli by si jednak dokázat říct, co chtějí/potřebujou, jednak být natolik zralí, že vědí, že když nejde o život, tak nemůžou chtít po tom druhém, aby jim řešil jejich problémy zcela bez ohledu sám na sebe a když ne, tak by ho označili za sobce.

Řeknu to hnusně, ale přece ta máma nemůže za to, že si dcera vzala debila, a není fér chtít po ní, aby na svých zádech nesla důsledky cizích selhání, jinak je sobec. Vidím to tak, že je fajn, když je schopná a ochotná zaskočit, a že to té dceři vytrhne pořádný trn ze zadku a měla by to mamince dát patřičně najevo, ale na jedné straně by to nemělo sklouznout k tomu, že to ta dcera bude považovat za automatické, že ta matka na písknutí se vším švihne a přiběhne hlídat, na druhé straně by ta matka, pokud nemůže nebo nechce, to měla říct na rovinu a neprovozovat tanečky ve stylu urážení se a podobně.

Vůbec urážení se by do repertoáru chování dospělého člověka snad ani patřit nemělo.