Přidat odpověď
Bylo to už když jsem byla já malá a mé děti taky občas někde přespí, nebo někdo u nás. Dost často to vyplynulo třeba u páteční návštěvy sousedovic dětí - děti si hrály, pak se zeptaly, jestli můžou přespat, skáklo se pro peřiny, roztáhl gauč, nebo vytáhly karimatky a pohoda. Ale byly to děti, které jsem dobře znala, byly u nás jako doma a do dneška je beru jako domácí.
"Cizí" děti u nás občas spí po předchozí domluvě s jejich rodiči, nebo moje spí zase u nich, je to "formálnější" a plánované. Jestli dělám snídani pro čtyři nebo pět či šest lidí je mi fuk.
U těch cizích dětí se necítím tak volně, ale to je zase párkrát do roka a má to jasná pravidla. U těch "sousedovic" už ty spontánní přespávačky ustaly, ale vzpomínám na to ráda a děti taky.
Předchozí