Nevadí mi vtipy černé a ještě černější, drsné, anglické, suché a kdovíjaké ještě. Vadí mi vtipy blbé. Asi bych se u tohohle smíchy nepotrhala, ale ani by mě nepohoršil v tom slova smyslu, že bych uvažovala o trestu pro dítě nebo měla potřebu ho šokovat drsným textem, který má do četby pro dvanáctileté asi daleko. Ze školy děti přinesou leccos a málokteré je tak uvědomělé, že dělá přísnou selekci - "tomuhle se já smát nebudu a nikomu ho samo nikdy nepovím". Asi bych si s dítětem ve vhodnou chvíli sedla a popovídala o tom, jak to bylo ve skutečnosti, aby dokázalo odlišit černý vtip a realitu a aby vědělo, proč se o takových věcech někdy vyprávějí vtipy, přestože na tom nic humorného není. Češi jsou smějící se bestie, smějí se lecčemu a zaplaťpánbůh za to, tam, kde se lidé něčemu smějí, mají většinou dost daleko do toho, aby se tou věcí dali zmanipulovat a v jejím jménu šli někomu ublížit. I proti ochromení strachem odjakživa pomáhá riddikulus .