Mrakova,

přesně tak!

Pokud vyprávím vtipy, o kterých vím, že jsou na hraně (což černý humor bezesporu je), ve společnosti, kterou dobře neznám, tak už samotný ten fakt svědčí o mé sociální neobratnosti.

Navíc pokud vtip o koncentráku vypráví člověk, který tím sám prošel, tak mám pocit, že on "si to může dovolit" a vnímám to úplně jinak, než když to řekne někdo, pro koho jsou to jen slova.

To samý třeba s Mandelinkou a signálem - pokud to řekne sama Mandelinka, které ta maminka umřela, takže se jí to dotýká nejvíc, případně její partner, který ji dobře zná a ví, že jí to nebude vadit, tak je to OK, ale kdybych tutéž poznámku měla třeba já, která bych nebyla její blízká kamarádka, jen známá, která by ale věděla, že maminku už nemá, tak by mi to připadalo vrcholně nevkusné.

Myslím, že komunikace je i o tom aspoň přibližně tušit, kdy si co můžu dovolit a kdy už je to za hranou.