Uvažuju podobně, Lízo.

V době, kdy jsem začala vydělávat a neměli jsme děti, jsem měla prima životní úroveň, cestovala jsem, chodila jsem do kin (restaurace mě moc nebraly) a divadel podle libosti, k jídlu jsem si kupovala, na co jsem měla chuť... Byli jsme dva dospělí zaměstnaní mladí lidi s na tu dobu běžným příjmem, ale pro nás to byl o kus vyšší standard než VŠ. Trvalo to pět bezstarostných let cca. Pak jsme si pořídili děti, manžel měl potíže s firmou, po RD jsem neměla původní místo (a moje původní profese byla časově nerealizovatelná z hlediska péče o děti), pak jsem se nádavkem rozvedla... a tu hezkou životní úroveň ve smyslu finanční bezstarostnosti už asi mít nikdy nebudu. To se mám zbytek života užírat? Proč? Nemůžu si dovolit všechno, co se mi zamane, ale občas si něco dopřeju, občas na něco našetřím, nemusím zase obracet každou korunu, radost mi dělají trochu jiné věci...