Kudlo,
za sebe bych to přirovnala k tomu, když vzpomínám na babičku, která mně vychovala a kterou jsem měla vztah jako k vlastní mámě. Chybí mi, jsou situace, kdy to vzpomínání není příjemný, protože bych byla ráda, aby byla ještě naživu, ale nevstávám a neuléhám s tím, že je babička po smrti a nikdy ji už neuvidím.
A co tak vidím kolem sebe u lidí, co musí žít jinak, než jak jsou zvyklí, je to celkem podobný. Občas si nostalgicky zavzpomínají, v určitých situacích je to naštve, ale není to program jejich dne, natož celýho života.