Nedělá doma nic. Vrchol mého dlouholetého snažení je, že po dojezení jídla po sobě odnese od stolu talíř a skleničku. Tajně někdy doufám, že když já odnáším to ostatní (zbytky do ledničky, hrnce apod.), tak vezme i můj talíř a odnese mi ho. Zatím se nikdy nestalo. Plus je kupič potřebných věcí a vytváří u nás skladiště. Oblečení si hází na zem, případně zmuchlá na židli. Nekonečný boj o to, aby aspoň po sobě nenechával nepořádek, když už neuklízí, nenakupuje, v domácnosti neudělá nic. Prošla jsem si fází klidného vyjednávání, unaveného vyjednávání s důsledným trváním na provedení aspoň něčeho, vzteklého jekotu, nepříčetného jekotu. Teď jsem ve fázi rezignace a ticha. Nechci po něm nic a dělám vše sama. On má pocit, že já jen ječím, a jsem na něj hnusná (a nemám důvod). A já opravdu hnusně ječela i na děti, teď zpětně ve fázi rezignace to taky vidím. Ale tak nějak ve stavu zhroucení jsem nenašla jinou cestu. Ulevila jsem si jinde, začala jsem pracovat na sebe a prostě si vezmu jen tolik práce, kolik zvládnu, abych stihla domácnost, děti, kroužky, JEHO psa a nepadla. A podotýkám, že jsem slevila, nevadí mi klacíky ze psa a listí, klidně je jeden den překračuju, než "si" to posbírám a vysaju, nevadí mi nádobí po lince, a podobné drobnosti. Učím se drobný bordel nevnímat, pokud si ho nezapíchnu do nohy, nešlápnu do něčeho lepkavého (muž si nikdy nevšimne, že vyleje kávu na zem, nebo mu něco upadne).