Maargitt, syn měl podobné období kolem 5 let, najednou se začal intenzivně bát všeho, nemohla jsem jít pomalu ani na záchod, když jsem šla nahoru do patra pro nějakou věc, tak dole panikařil, že si myslel, že jsem ho opustila...taky jsem nějakou dobu nevěděla co s tím, byl takhle úzkostný i ve školce, řešila jsem to i se školkovou psycholožkou...po nějaké době začal chodit s otázkami, jestli všichni umřeme a jestli já taky a on taky...a že nechce být zahrabaný pod zemí...myslím, že u nás to tenkrát odstartovala nějaká dětská knížka o pravěku, dinosaurech apod...kde byly nakreslené i vykopávky a nalezené kostry lidí...nebylo to tam nijak strašidelně ztvárněné, ale jeho bohaté fantazii to úplně stačilo...začalo to tím, jestli my máme taky takovou kostru a lebku a jestli to on taky jednou bude takhle zahrabaný pod zemí...zároveň po krátké době přišel s tím, jestli se jednou narodí zase do naší rodiny, jestli budeme zase všichni pohromadě...tohle extra úzkostné období u něj trvalo několik měsíců a pak to pomalu odeznělo samo....nejvíc pomohlo nevymlouvat mu jeho strachy, hodně si s ním povídat a prostě akceptovat to, čeho se bojí a prostě jsem se snažila tu dobu být co nejvíc s ním a snažit se mu vyhovět v jeho potřebách, tak aby se cítil pokud možno v pohodě.... Myslím, že je to prostě taková fáze, kdy si začnou uvědomovat nějakou tu smrtelnost, že něco není napořád stejné, nevědí co s tím a to vyvolává úzkost...a pokud je to citlivé dítě, které je úzkostnější odjakživa, což je třeba náš případ, tak stačí málo a problém je na světě...