Po téměř 14 letech doma se ve 42 letech vracím do práce. Rok a půl jsem marně sháněla dopolední úvazek, nakonec jsem dostala nabídku na plný úvazek, a to na tak prestižní pozici, v jakou jsem ani v divokých představách nepomyslela. Peníze jsou na Prahu průměrné, práce bude náročná a ani nebudu chodit domů s prázdnou hlavou, ale jdu do toho. Mám velkou radost, že mi dali důvěru – při čtyřech malých dětech a po tak dlouhé pracovní absenci. Mám strach z toho plného úvazku, ale taková nabídka se neodmítá...navíc v mém věku a počtu dětí.

Kdo jste se vracel po dlouhé době - jak jste pomohli dětem se vyrovnat s novou situací, kdy už maminka není stále k dispozici? Nesly těžko, že maminka dělí svůj čas už nejen mezi ně, domácnost a koníčky, ale že k tomu přibyla i další časově nezanedbatelná položka? Na dřívější vstávání a pozdější odchody ze školky a družiny se dá asi zvyknout. Ale dva dny v týdnu budu v práci až do cca 19 hodin. Manžela z odpolední pomoci mohu vyloučit rovnou, i nadále bude hlavním živitelem, který odchází v 7 a vrací se většinou akorát tak na pusu dětem před spaním. Jeden den pomůže babička, nabízí i druhý den, ale obávám se, že malí kluci nebudou chtít, museli by u babi spát dva dny po sobě. I mě by to bylo líto, nemít je u sebe dvě noci, už tak budu muset osekat svůj čas s nimi - raději bych, aby se to aspoň jednou týdně zvládlo v rámci úzké rodiny.

Je dlouhodobě únosné a fér chtít po dceři (12,5 roku), aby jednou týdně dojela 2x30 minut MHD do školky pro sourozence (5 let), a postarala se o něj do večera, resp. ohlídala, aby se bratři (5,7,10) navzájem nepovraždili a dala jim něco najíst? Desetiletý už se dokáže celkem postarat sám sebe, ale o ty mladší kluky spíš ne, bylo by to na dceři.

Vlastně je to dilema, co zvolit - chtít po dítěti, aby suplovalo maminku, nebo chtít po mladších dětech, aby se vzdali přítomnosti maminky a sourozenců, a spali 2x týdně u babičky? Než jsem to dopsala, je mi jasné, že vyzkouším obě cesty a pak se uvidí, ale zajímal by mě váš pohled. Díky.