Náš nejstarší šel do školky těsně před 3. rokem na 3 dopoledne v týdnu, po nějaké době měl krizi, ale ustáli jsme to a nakonec školku miloval (já taky , obrečela jsem, když jsme se stěhovali pryč ). Ale nespal tam nikdy, prostě nechtěl, opakovaně jsem ho povzbuzovala, ale nelámala to přes koleno, když to nebylo nutné. Teď je ve druhé třídě a odmítá chodit na obědy a do družiny, zase to nelámu, není to nutné. Já jsem byla od mimina vychovávána podle kréda "aby si (ne)zvykla", tak na vlastní kůži vím, že to není moudré. V jeho věku jsem absolvovala třítýdenní pionýrský tábor s úplně cizími lidmi a dětmi, no světe div se, nijak mě to sociáně neposilnilo, naopak spíš ještě víc zamindrákovalo (po jeslích, školce, jiné školce, škole,...). Když moje mamka reagovala na zjištění, že mimino spí v posteli s námi, slovy "aby si nezvyklo...!", z hluboka jsem se nadechla a myslela si svoje (že buru ráda, když si zvykne, že má bezpodmínečný nárok na mou bezprostřední blízkost).

Dcera šla do MŠ jen na dopoledne ve třech a půl společně s bráchou (oba tam byli noví), během toho roku se adaptovala a další rok už bez něj sama navrhla, že by chtěla občas chodit pospa. Tak chodila pár měsíců 2x týdně pospa, než zase, že už nechce. Letos už zase chce, tak chodí 3x týdně. Proč těm dětem nevyjít vstříc, když to jde a když je to pro ně opravdu důležité. Stejně se nedá spoláhat na to, že si na něco zvyknou (nebo nezvyknou), jejich potřeby se přirozeně mění, jak dozrávají. A pokud jsme s to jejich skutečné potřeby rozeznat a respektovat, ony se naučí o nich mluvit a nebude nutné pátrat, odkud se berou úzkosti a jiné potíže.