Liško, soucítím s tebou
Letos si to vůbec neužívám. Děti dostaly ředitelské volno a straší mi tu od víkendu nepřetržitě (a ještě dlouho budou, neb samy ven nechodí a zahradu nemáme), bilancuju a letošní rok pro nás dobrý nebyl. Nic neobvyklého, stává se to všude, ale letos se to nějak sešlo a já v tom plavu.
Právě mi tu kyne těsto na vánočky a jdu čistit zeleninu na bramborový salát. A myslím na to, že letos poprvé to budu já, kdo se pokusí nahradit, co nahradit nelze. Jsem zvyklá vše připravovat pro své nejbližší od cukroví přes polévku až po salát, takže u nás doma v tomto ohledu žádná změna. Ale v širší rodině změna bude. Tam vždy na Štědrý den ráno zazvonil zvonek, zarachotil klíč v zámku a doma jim přistály s láskou pečené voňavé vánočky v celofánovém rukávku ozdobené zlatými mašlemi, krabičky s 12 druhy domácího cukroví a miska bramborového salátu nezaměnitelné chuti, ozdobeného vějířky okurek a vánoční hvězdou z červené papriky. Letos poprvé bude mít všechno chuť jinou a často slanou, protože ty ruce, které výše zmiňované připravovaly 50 let, jsme naposledy pohladili koncem prázdnin, než jsme za sebou definitivně zavřeli dveře boxu na ARO.
Už nikdy nebudou vánočky, cukroví a salát jako od ní. Budou jiné tak, jako jsou jiné ruce každé z nás, jinak velká špetka, jinak velké "To dáš od oka", ale pořád v podobném stylu a v duchu naší rodiny.
Jdu na to.