Delete, já tě chápu s tím domem. Jsem tvor stěhovavý, neustále jsem kupovala prodávala byty, bylo mi jedno, že jeden měsíc bydlím tu, a další měsíc se stěhuju jinam, ale teď ten dům - zahrada. Až teď jsem objevila pocit, že se těším, až zase bude jaro a já budu celý den probírat kytky a snažit se jim nejméně škodit, pěstovat trávník, což můj manžel komentuje "jenom co to začalo trochu vypadat, tak to zase něčím spálíš" .... K tomu domu jsem přilnula moc. Ale uvidíme, až budu stará, a bude mě zmáhat uklízet ty metry.
Naši počítali s tím, že s nimi brácha bude bydlet, skoupili právě co nejvíc okolních pozemků, už jsou na něj napsaný. Takže stejně nikdy nedostanu přesnou půlku. Táta nám jednu přišel říct, že se rozhodl situaci po své smrti neřešit, ať se nějak dohodneme. A já vím, že ani tu půlku nebudu chtít, že mi bude stačit něco, abych neměla pocit, že nejsem jejich dcera, a neošidila jsem zase svojí rodinu. Víc neřeším ... Nějak bylo, nějak bude. Nám je dobře, díky Bohu!