Tak on má především každý k těm nemovitým majetkům jiný vztah. A často se ty vztahy liší i přímo v rámci té rodiny. Třeba moji bývalí tcháni měli chalupu (resp. teď už ji má jen tchyně, tchán zemřel), zdědil ji tchán po svých rodičích. S nikým se dělit nemusel, jeho sestra zemřela v dětství, takže neměl sourozence. Tchyně má dva bratry a když zdědili dům po svých rodičích, prodali ho a rozdělili si peníze. Ona svůj podíl investovala do rekonstrukce toho tchánova domu, kam jezdily už její děti na prázdniny, jezdili tam všichni tři její vnuci a mají k tomu místu citový vztah, nechtějí ho prodat. Jenže po tchánově smrti je pro babičku už náročný se starat o velký barák, navíc tam musí jezdit autobusem půldruhé hodiny z Prahy (letos jí bude osmdesát let). On je sice opravený a žádná velká práce s ním není, ale sekat zahradu, starat se o kytky, zatopit, když se tam přijede - barák je kamenný, skoro metrové zdi, takže je tam samozřejmě zima... to se udělat musí. Barák má zdědit bývalá švagrová. Její manžel ho chce prodat už teď, protože on jako jediný k tomu baráku žádný vztah nemá, je cizinec, nikdy tam nejezdil, jen 1x za rok na pouť, to je tradice. Vnuci jsou proti, ti mají citový vztah, ale nemají čas - jeden má náročnou práci a dvě malé děti, druhý je momentálně dlouhodobě v cizině a to v cizině daleké. Třetí, můj syn, je na starání o barák přece jen malej. Já do toho sice nemám co mluvit, ale taky bych dost nerada, aby se ten barák prodával, ovšem koupit ho jaksi nemůžu, protože barák má jak manželův otec, tak jeho matka a manžel je jedináček. K čemu by nám byly tři baráky, že. Navíc manžel je ve stejné situaci jako bývalý švagr - nemá k baráku žádný vztah, byl tam dvakrát na pár minut, když jsme tam něco vezli na půdu nebo pro něco z půdy jeli.