Každá sranda něco stojí.
Máme se sestrou různé otce. Můj se na mne vybodl už před mnoha lety, v podstatě jsem ho nezajímala nikdy. Má z druhého manželství syna, mého bratra, kterého vůbec neznám (viděla jsem ho jednou, když mu bylo pět, teď je mu skoro třicet) a pravděpodobně mne dávno vydědil, takže po něm nedostanu vůbec nic. Není to fér, ale co nadělám. Rodiče si člověk nevybírá.
Sestřin otec žádné další děti nemá a stará se celoživotně, finančně sestru vždycky podporoval, dal jí auto, dává jí peníze, pořizuje různé věci. Ovšem má nesnesitelnou povahu a teď vážně onemocněl (roztroušená skleróza), sestra se o něj musí starat, což je opravdu náročná práce, otec skoro nechodí, neudrží svěrače... a on jí ještě vyhrožuje, že když na něj bude "zlá" - což v praxi znamená, že chce, aby rehabilitoval, jezdil do lázní, dodržoval nějaký režim - dá svůj byt městu a ona nezdědí nic.
Za tuhle cenu bych žádný byt ani nechtěla, i když má cenu přes dva míče. Takže jsem z toho vlastně vyšla líp. Nebudu mít nic, ale taky nebudu z nervama v háji a nebudu zobat antidepresiva z nerudného dědka.