Žženo,
jo, to já taky. A právě proto půjdu radši do důchoďáku. Pradědečka jsem zažila a to byl ještě zlatej, až ten poslední rok už byl mimo a dělal pod sebe, do 98 let byl v podstatě soběstačnej, ale i tak to s ním nebylo lehký. Čas od času se sebral a utekl, že půjde "ke svejm" (v 92 letech ho přestěhovali poměrně dost daleko od míst, kde byl zvyklý - asi 120 km) a celá rodina ho hledala po čertech ďáblech. Někdy byl na nádraží, někdy si to štrádoval s bačkorama pod paží po silnici směrem na Písek.
Babička byla poslední rok života ležák. Doma ji máma měla asi 14 dní a fakt se to nedalo, zvlášť proto, že ona tam být nechtěla, jako celoživotní hypochondr se cítila v bezpečí jen v nemocnici nebo v nějakým jiným zařízení s lékařskou péčí. Ironie osudu je, že ji to stálo život, protože jí tam nechali umřít na sepsi z proleženin. Ale to je zase jinej příběh.