kopretinko,
nejsme jediné, je nás tu s podobnými matkami víc. Člověka aspoň potěší, že v tom není sám.
Já z toho tedy mám už dneska jenom srandu, mladší ségra to ještě prožívá a často mi volá, že se na to už musí vykašlat jako já, protože se jinak zblázní. Ona má totiž ještě navíc toho nemocnýho nerudnýho otce.
Pár klasických příkladů. Před lety jsem koupila domeček. V mizerným stavu, ale obyvatelný a dal by se nějak opravit. Pak jsem otěhotněla a dala matce klíče, ať tam jezdí, protože pořád fňukala, jak by chtěla domeček a jak je krásný mít domeček. Byla tam jednou a to ještě musel přemluvit svého bratra, aby jel s ní. Bylo to totiž DALEKO. Ona by chtěla domeček, ale někde BLÍZKO.
Ke třiatřicetinám se mi kamarádi složili na starý auto. Matka neustále fňukala, že chce lepší auto (měla po svém otci Škodovku z roku 1979). Volám jí, že si může odvézt to moje, že s ním jezdit nebudu. Bylo o patnáct let "novější". To ne, protože ona by chtěla auto, ale NOVÝ a ČESKÝ, ne nějakýho Fiata.
Matka píše a fňuká, že k ní se sestrou nejezdíme. Napíšeme jí, že tedy přijedeme, ale sestra se psem a já s manželem. To ne, protože ona nebude luxovat po psovi a nebude obskakovat mého manžela (podotýkám, že to od ní nikdo nechce a nečeká, nejméně pak můj manžel). Naposledy její narozeniny - jedeme tam, abychom jí teda udělali radost. Manžel a já. Ona nás tam nenechá přespat, protože by musela "povlíkat peřiny" a i když ví, že se druhý den musíme vracet pro syna, který tam byl u kamaráda, tak prostě NE a my jedeme sto kiláků zpátky do Prahy.
To nevymyslíš.