Kolik jich dokážeme chytit? my do sklapky jednoho

Laborantko, píšeš moc hezky a je vidět, že vztah ke zvířatům máš hezký, ona to taky určitě cítí.
Já bych to nedokázala - neumím do ničeho živého říznou nebo píchnout a nevím, zda se to dá naučit.
U pokusů na psech a primátech bych být nemohla už vůbec, mají na mě už velký "cítění" a vyšší formu myšlení... a taky by mi vadilo, že mi důvěřují a já prostě určité věci musím provést a svým způsobem jim ublížit a narušit tu jejich důvěru.

Ad ochránců práv čehokoliv - podle mne je to často masa lidí bez nějaké koncepce, kteří možná s dobrým úmyslem jen dál uškodí.
A berou to šmahem a do velkých krajností - dcerka tomu taky "propadla", naštěstí jen slovně, jenže jí bylo mezi 14-15ti lety, už pochopila, že všechno není černobílé a že určitý východiska nejsou tak jednoduchá jako otevřít klec nebo pustit kapra zpátky do rybníka.
I když ta klecová kožešinová zvířata - to je opravdu mazec, pokud to vypadá jako nedávno uveřejněné snímky. Jenže co telátka bez maminek a převážená zvířata na jatka se zlomenýma nohama?
Já myslím, že ti lidi kolem nich, kteří jsou ke zvířatům zcela lhostejní, prostě nemají pro ně cit (nebo vůbec pro nic živého), že je berou jako věci...možná někomu může dělat i zvrácenou radost ubližovat.
A že to není jen o zákonech, je to hlavně o lidech.

Ad rakovina - je jí teď opravdu strašně moc i u mladých lidí ...znám ale i ty, kteří se "jakoby sami" uzdravili a tvrdili, že to nebylo tak těžké. Můj osobní názor - že to jde zvrátit do určitého okamžiku...nevzdávala bych se šance, naděje je vždycky.

A ještě k potkanům - koupíme tedy ten jed...vadí mi ty jejich nemoci, mám pocit, že leptospiróza a nějaký mor...a další jsem radši nehledala. Nejdřív jim půjdu říct, a´t se odstěhují dobrovolně