Já jsem si jméno Karel oblíbila v dětství nebo spíš v pubertě. Chtěla jsem syna Karla, navíc mě v tom utvrdila knížka o Kájovi Maříkovi...
Současně jsem ale nechtěla jméno po rodičích.
A jako naschvál mám muže s tímto jménem. Takže když pak šlo o jméno případného syna, bylo to pro mě docela dilema. Rozhodlo to, že můj muž si syna Karla přál, takže 3x jsme do papíru vyplnili toto jméno.
Když jsem pak učila puberťáky, byli ve třídě dva Karlové a já zjistila, že mám problém je oslovovat. Na Káju už byli velcí, na Karla zase malí, nesedělo mi to. Od té doby už mě to jméno nelákalo, ale dokud jsem se s tím nesetkala takhle naživo, tak mi to prostě nedošlo. Hodně se setkávám s tím, že se od určitého věku Karlovi říká Charlie, i tomu mému se tak říkalo, ale to mu pak začalo vadit, zatímco jeho strýci tak vlastní matka říká, i když mu je sedmdesát
.
No kdybych se měla rozhodovat o jméně teď, Karel už by to nebyl. Ale to, že hje to jméno po tatínkovi v tom nakonec hraje tu roli nejmenší.