A mně zase připadalo přirozené, že se synové budou jmenovat po manželovi a nějak poklidně jsem přijala jeho příjmení.

Poklidně - jakože jsem se netřásla, až se přejmenuji....

My jsme se sezdali, když děti byly docela velké, a protože jsme chtěli a brali to prakticky.
Neměla jsem žádné významné příjmení, na kterém by mi záleželo, vlastně ani muž jakkoliv netlačil na pilu, že děti budou mít jeho příjmení (dlouho neměly) anebo já... děti se narodily předčasně a na matriku jsme došli, když jsme tam došli...


mne vlastně nikdy nenapadlo nad tím nějak sáhodlouze přemýšlet, přijímavě či odmítavě..

a myslím, že ať to má kdokoliv jakkoliv - je to prostě nějak nedůležitý.
Jak komu vyhovuje.

Vlastně podobné téma jak svatba - ano/ne,
Přítomnost otce u porodu
Dům x byt
zahustit svíčkovou moukou atd.