Můžu napsat, jak to cítím já, tedy pouze z pozice snachy..Jsem vděčná naší babi, že mi děti pohlídá pokud potřebuju, a vlastně je to téměř úplně kdykoliv...považuju to za dar, a doufám, že jí to někdy nějak budu moci vrátit...
"spravedlnost" v hlídání nehledám, když chodila moje švagrová na půl úvazku pracovat na MD, hlídala babi její dceru 3 dny v týdnu, naše pak pochopitelně míň.. ale i tak se mi vždy snažila vyjít vstříc.. Teď naopak chodím do práce já a babi mi vykrývá takové to "ještě rýma, pokašlává, na školku to není.. co teď..."
Přesto bych měla někdy radost, kdyby babi s dědou někdy dali najevo, že jim děti chybí, že je k sobě chtějí a navrch, kdyby s nimi třeba chtěli něco podniknout (zoo, výlet a podobně). Z nějakého důvodu tohle nefunguje.. prostě hlídání je, když je potřeba a když požádám.
Pořád jsme si ale vědoma, že nemusí být nic, že je to něco navíc, co nám dávají...
Manuál k dětem většinou nedávám, někdy se babi zeptá, jak to má udělat.
Občasné pocity ukřivděností míváme snad všichni, navíc, když je někdy život skutečně křivdící )) tak myslím, že i tvoje dcera prostě jen dala průchod svojí ukřivděnosti...která se stejně mohla týkat čehokoliv a tohle byla ta poslední kapka...