Federiko, jak píšu - musela bych si myslet již před žádostí matky, že by to možná chtělo s chlapcem v požadovaném směru pohovořit. Pokud by mě to ani nenapadlo, tak defacto předstírám, že napadlo, a to takhle starému mladému muži už nemůžu udělat. Tak někde v mladším školním věku ještě možná, ale předstírat zájem z pozice učitele, kterému ta věc tak podstatná třeba nepřipadá? Nejde o to, že nevidím, že Pepíček skvěle skáče, ale může mi být dost jedno, že o tom pochybuje, a přitom bych musela předstírat, že ten nápad s ním promluvit je z mé hlavy. No ne prostě. Opravdu si to umím představit. S ("cizími") dětmi 11 - 16 let jsem strávila mnoho času, zažila hodně zajímavých rozhovorů i vypjatých okamžiků, s jejich rodiči také...

EDIT: mohu sale zmírnitvé vyjádření takto: při naprostém souhlasu s matkou v dané věci bych vyvinula maximální snahu v sobě tu vlastní předchozí myšlenku (o potřebě pohovořit s chlapcem) někde vyhrábnout