Nesnažím se odevzdávat perfektní práci proto, aby mě lidi měli rádi (vím, že je to spíš odpuzuje, pokud to není zrovna šéf nebo klient), ale protože jsem přesvědčená od dětství, že se věci mají (u)dělat správně.

A protože mi většina věcí, co se ode mě očekávaly ve školním věku (do maturity včetně), šla snadno, zvykla jsem si "mít všechno dobře", bez chyb. Nejen školu, ale i zájmy, domácí úklid a jiné povinnosti, cokoli...

A ano, v dospělosti mi to brání používat cizí jazyk, který umím jen částečně, protože nechci (nedokážu) mluvit s chybami. Takže nemluvím vůbec. Snažím se to překonat, lámat, ale je to těžké.

A co se týká třeba úklidu - i zde je to kontraproduktivní přístup, protože dlouho není uklizeno vůbec, dokud nemám chuť a čas uklidit pořádně. Jen tak narychlo setřít nebo přesát bez "detailů" nechci.

U druhých mi chybování a nedokonalé výkony nevadí. Zpočátku školy jsem si tedy myslela, že spolužáci to prostě flákaj, ale záhy jsem si všimla, že spousta lidí fakt není schopná nechybovat, případně by je to stálo neúměrné úsilí.

Děti jsem nechávala prezentovat se, čím uznaly za vhodné.