" o dokonalost se nesnažím, nejlepší je přirozený vývoj a dát prostor chybám, tedy nedokonalosti - v tom se pak dá žít."

Přesně tak.

Akceptovat nedokonalost přece neznamená uhnít v lenosti, a je mi líto lidí, kteří to nedokážou.

Dlouho jsem to sama nedokázala taky, až teď zjišťuju, jaká to byla blbost. Taky proto jsem založila tohle téma, protože si myslím, že kdybych dokázala věci brát tak, jak plynou, bez zbytečnýho perfekcionismu, už od začátku, tak by se mi paradoxně asi dařilo i dosahovat lepších výsledků, protože bych tak netlačila na pilu a nestávalo by se mi že "když to nebude dokonalý, tak to radši neudělám vůbec, abych se neblamovala".

Děkuji za zdejší diskusi, osvětlila mi, PROČ člověk takový iracionální pocity má (mimo jiný proto, že se často najde nějakej "dobrák", kterej ho v tom utvrdí), a i to, že pokud se člověk na "dobráky" podívá blíž, tak často zjistí, že sami mají máslo na hlavě a že té dokonalosti, bez které by sami ani nevyšli z domu, ve skutečnosti zdaleka nedosahují.

Pomáhá mi to daleko méně si z takových kritiků dělat, protože pro svědomitýho perfekcionistu je to často ochromující brát si takový věci k srdci..