Dopis agilní holčičky vybudil zajímavý debaty. Má si člověk dávat pozor, aby nedělal chyby? Dává se nedělání chyb moc velkej pozor? A jak to podat dětem?

Přirozenou součástí života je dělat chyby a uvědomovat si je. Chyby dělá každej a nejen v dětství. Ve svý podstatě nejsou chyby něco, za co bychom se měli stydět. Ani je nebrat jako nutný zlo – že se jim při nejlepší snaze nedá vyhnout. Chyby jsou součástí života v tom smyslu, že jsou součástí jakýhokoli učení, nikdy se nedá dopředu odhadnout úplně všechno a přesto se průběžně musíme různě rozhodovat. Jak správný, tak chybný rozhodnutí nás stejným způsobem posouvají v učení dál. Samozřejmě to neznamená, že se na chybný rozhodnutí hledí stejně jako na správný. Chybný rozhodnutí jsou nesprávný rozhodnutí. Ale stydět se za dělání chyb jde ve svý podstatě proti duchu učení. Chyby mají učit, chyby se mají opravit. Cílem učení je naučit se něčemu, co má určitej účel, a použít to. Smyslem učení není bezchybnost jako taková – chyby samozřejmě účel hatěj, ale smysl má dojít nakonec k užití dovednosti. A dovedností je umět napsat to či to, domluvit se, obléknout se, vyjít spolu nebo pověsit obrázek. I složitější věci – programování, vynalézání, stejně jako ledacos jinýho, vlastně cokoli, co děláme, včetně spaní, jezení, pití nebo čůrání.

Věc nestojí tak: nedělat chyby. Chyby jsou jako náš stín, kterej nás věrně provází od narození do smrti, není potřeba se ho bát ani před ním utíkat. Ale věc nestojí ani tak: nesejde na tom, jestli děláme chyby. Chyby jsou jako schody, pokud si je neuvědomíme, někdo nás neupozorní, nebo si z nich nic neděláme, nepostoupíme dál.