Tak chyby v práci, za kterou je člověk placenej, jsou přeci jen něco jinýho, a stejně tak chyby v situacích typu té operace, kdy jde o život. Ale v obojím se a) už předpokládá určitá úroveň (těžko Ti bude slepáka operovat člověk, jehož kvalifikace je, že viděl tři díly Nemocnice a celýho doktora House). Tam je snaha o co nejlepší výkon pochopitelná, taky svou práci neflinkám.

b) je dobrý rozlišovat důležitost a priority - v životě děláme x věcí a není možný všechny dělat na 120 procent - pokud budu perfekcionista i ve věcech, které jsou v podstatě jedno (co já vím, budu trvat na teplých večeřích každý den, i když budu z toho padat na ústa, aby doma nikdy nikde nebylo ani prášku, abych nikdy nevyšla nenamalovaná ani k popelnicím, abych na hodině angličtiny nebo při hovoru s cizincem neotevřela pusu, pokud si nebudu jistá, že je to, co říkám, zcela správně, budu 1 mail přestylizovávat tři hodiny), tak se z toho zblázním a stejně to nikdo neocení, protože v takový míře je to prostě ZBYTEČNÝ. A projev desetiletýho dítěte, který se to všecko zatím učí, do týhle kategorie jednoznačně spadá.