Proc ne, kdyz babicka fungovala? Ja bych rekla, ze dokud je tym lidi, kteri se na sebe mohou spolehnout, je to porad nadejne. Nejakou zatez ma vetsina z nas, zdravotni rizika vzdycky jsou. Ale je dobre vedet, ze tu nekdo je.
Nemam bp, ale po onemocneni syna uplne stabilni nejsem. Nejakou postraumatickou zalezitost mit budu, po te horske draze, na ktere jedem uz rok a pul. Kazdopadne manzel funguje. Jako tata je nejlepsi. Babicka(tchyne) taky. Kdyz jsme se synem v nemocnici, tihle dva jsou zaklad a o dcery se nemusim bat. Mladsi byly dva roky, kdyz jsem zmizela na 3mesice a byla se synem v nemocnici, pak jsem mizela prubezne na dva az ctyri tydny, naposledy jsme byli v nemocnici 3 tydny v listopadu. Zvladame. Musime. A vsechny deti maji velice silny vztah s tatou a to je moc fajn. A babicka je sice s nervama v kyblu(25 let ve skolstvi ), ale ona je ten typ, co vnoucatama zije. Navic ji duchod uplne nesvedci a tohle zapojeni do rodinneho behu ji udrzuje v kondici.
Neni to stejna situace, ale to nebude zadna. Kazdy ma jine podminky, jiny pocet deti, jineho partnera, ma babicku, nema babicku.... Ale chce to ten milujici zaklad.