P/L,

mám ve třídě dítko se smíšenou vývojovou dysfázií a s přidruženou koktavostí a dalšími problémy. Nastoupil v 7,5 letech po odkladu, loni vůbec nemluvil, jen když opravdu něco potřeboval, tak zašel za mnou a s trochou trpělivosti jsme se domluvili. Já mu tedy řekla, ať se na mě nezlobí, když mu něco nebudu rozumět, ať to zkusí znovu...

Mám k němu asistentku, ale ve výsledku ji víc než on potřebují jiní žáci. On ze začátku byl hodně nejistý, ale jakmile zjistil, co a jak, hlavně jak se řeší které cvičení, co má kde dělat, tak se začal osamostatňovat, začal být aktivní, teď ve druhé třídě už normálně nahlas odpovídá na otázky.

Slabší je slovní zásoba, třeba prvouka se mu učí hůř, má problém s rozlišením délky samohlásek, ale takových tu mám dalších deset, takže ač jsem odkázaná převážně na frontální výuku (malý prostor, hodně dětí a nedůvěra k alternativním metodám od rodičů i kolegů), tak rodiče dávají zpětnou vazbu, že dítě je ve škole moc spokojené, já taky nemám zrovna s ním žádný problém, on čte, počítá, píše (v opisu a přepisu je jeden z nejlepších a i diktáty už většinou zvládá velmi slušně).

Kolegyně má ve vedlejší třídě dysfatiky dva, sice s mírnější formou, ale zase bez asistentky a ve větším počtu dětí. A taky v pohodě.

Tak nešil . Ono to většinou jde, když se chce, a ač tady na diskuzích to někdy vypadá všelijak, tak ono se většinou chce.