foxyno, jo, dlouhodobá kompenzace je přesně to, co si nedovedu dost dobře představit, myslím horizont. Kdybych se rozhodla pro dítě, vidím to asi takto. Teď si nechám změnit léky, tj. zavřít se na 12 týdnů do léčebny. Pak další minimálně dva, tři měsíce počkat, aby mi bylo doma dobře. Pak teda zkoušet početí. Nemyslím, že bychom to nějak hrotili, kdybych se rozhodla "pro". (to všechno si myslím, ale myslet znamená ho.no vědět, že.) Pak těhotenství. To už je dohromady rok a čtvrt. Pak nápor hormonů. Nedělám si iluze o kvalitě spánku a pravidelném režimu (mém).
Jsem zodpovědně schopná říct, že by dítě nejspíš nestrádalo v základním smyslu - jídlo, bydlení, aktivity, láska - to všechno dokážu zvládnout, když je mi dobře, když je mi méně dobře a i když je mi blbě. Rozhodně ale ne stoprocentně. Ke všemu se ale dokážu krátkodobě přinutit, když musím, i přes to, že jsem v pr.eli, dokážu být podivně zodpovědná. Jenže tohle dokážu teď vůči manželovi, rodičům a když je nějaký průser. Myslím, že zodpovědnost za dítě musí vybičovat k nemožnému, ale myslím. Netuším. Nevím. V takových případech mám manžela. Pokud by se něco nestalo - neopustil by mě, neumřel etc.
Ale i když je to hra na "co kdyby" (kdyby chtěl odejít nebo tak), tak je toto jeden z důvodů, kvůli kterému převažuje důvod "nemít". Toto a dědičnost.

P.S. pokud se ti zblázní hormony, tak do toho stejně půjdeš bez ohledu na cokoliv
Právěže jdu na to čistě rozumově. Zatím. Touhu projevil můj muž. Tedy touhu typu - když to půjde, budu přešťastný. Když ne, rozhodně kvůli tomu od Tebe neodejdu. Takže tak, no. Díky za pohled na věc!