"Lze-li laicky soudit takhle na dálku, tipuji vyhoření z velké únavy. Prostě krajní vyčerpání. Zažila jsem něco podobného, přála jsem si buď umřít nebo jít alespoň do vězení nebo do blázince, kde bych nemusela nic dělat, jen seděla a koukala do blba a dostávala najíst. Bylo to vyčerpání psychické i fyzické, spojené se zdravotními problémy."

Jo, to mám tak tak. Říkám si, jak to bude po smrti super, už nikdy žádnej budík, žádný požadavky, prostě budu mít pokoj. Dokonce jsem i přemýšlela o reinkarnaci, jestli nastoupí hned po smrti, nebo se budu moct vyspat alespoň několik dní, než se znovuzrodim v Africe jako desátý dítě chudý matky....

A ta nemocnice a blázinec, to mi taky proběhlo hlavou. Kdybych třeba omdlela a předstírala bezvědomí, že bych si odpočinula někde na jipu... to mě napadlo mockrát. Co by se stalo, kdybych prostě nepokračovala dál. Protože mám ten dojem, že všechno je postavený na tom, že ráno vstanu a jdu dál. Ale já už jsem úplně vycucaná, jak citron, každá reportáž o tom, jak medicína pořád prodlužuje lidskej život mě dostává do depresí. Říkám si, pro Boha proč, co tady dělat ještě 50 let??? Vlastně nevim, co to je - na něco se těšit. Jediné, co mi poskytuje nějaké potěšení, je spánek. To usínaní, když člověk cítí, jak pomalu odplouvá a nic nemusí.