Dokážou a nepřipadá mi to jako paradox. Berou tím ohled hlavně na sebe... sami sebe chrání před smutkem a bolestí.
Pohřbila jsem několik psů, Sněhurce je jedenáct, za pár let budeme pohřbívat i jí... už teď se té bolesti bojím. Není to stejné, jako když umře člověk, ale pár dní je strašných. Když někde porazí krávu, necítím nic. V tom je ten rozdíl.

Před pár lety zemřel Sněhurčin bratr, jeho paní ještě dneska pálí u jeho fotky svíčky, i když má ještě čtyři další vlčáky. Málem si srazila vaz, protože v polospánku slyšela venku štěkat a spadla ze schodů... Není to kvůli tomu, co jsou, ale co pro nás znamenají. Pro kohokoli jiného by to byl prostě nebezpečný čokl.