Opět poznámka od Pavla H.:

"s odstupem jednoho roku:

Zvláštní, že později vyšlo najevo, že ani norská ambasáda, ani norské ministerstvo nemají přístup do spisu vedeného obecním úřadem v Nedre Eiker. Matka souhlas dala, a to i UMPODu, otec souhlas dát odmítl a odmítá. Asi ví proč.
V Echu to pochopili, zvlášť poté, co dostali možnost si ten rozsudek přečíst."

V Echu asi na rozdíl od Elšíkové a spol. pochopili, že podezření není totéž co prokázání viny.

A co psalo Echo:

"Rozsudek norského soudu, na jehož základě odebraly tamní úřady děti Češce Evě Michalákové, dosud nikdo nezveřejnil. Argumentuje jím ovšem norská ambasáda (a v jejím závěsu i česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová), podle níž bylo odebrání dětí odůvodněné a matka proto spis záměrně tají. V deníku ECHO24.cz jsme však rozsudek už před řadou měsíců četli a máme za to, že přináší víc důkazů o zneužití norského systému ochrany dětí než o provinění české matky.

Eva Michaláková spis neutajovala, deníku ECHO24.cz jej poskytla už v dubnu loňského roku. Právě po jeho přečtení jsme usoudili, že o případu je třeba psát i nadále. Rozhodnutí potrestat matku odebráním dětí je totiž tak slabě podložené dostatečnými důkazy, až to u soudu civilizované evropské země zaráží.
Jenže zveřejnit rozsudek či z něj obsáhleji citovat je – mimo jiné s ohledem na malé bratry Michalákovy – velmi problematické. Objevují se v něm totiž detailní popisy jejich údajného zneužívání, jichž se měli jejich otec a podle pozdějšího udání pěstounů i matka dopouštět. Skandální je to, že se vždy jedná o tvrzení z druhé ruky. Ať už jde o pěstouny, kteří pochopitelně nechtějí přijít o „své“ nové děti nebo o podjatou učitelku mateřské školky, na niž si ještě před vypuknutím kauzy Michalákovi stěžovali.

Přestože policie obvinění ze sexuálního zneužívání odložila, lékaři je nepotvrdili a sám soudce Erik Stillum v rozsudku z roku 2011 připouští, že jasné důkazy chybí a prohlašuje „je otázka, zda je to pravda“, nakonec se rozhodne – z českého pohledu překvapivě - že nejen otce, ale i matku o jejich děti připraví.
„Soud vnímá záležitost tak, že neexistuje žádná jednotlivost, která by byla sama o sobě nosná, ale že celkový obrázek vzniklý z důkazů napovídá tomu, že je spíše pravděpodobné, že k zneužívání opravdu došlo,“ píše se v rozsudku, který v rozporu s touto citací jak už bylo řečeno, na jiném místě přiznává, že důkazy chybí. Jak tedy vznikal „celkový obrázek“, podle nějž soud rozhodl, že matka se se svým tehdy tříletým a šestiletým synem bude vídat jen dvakrát ročně na dvě hodiny bez možnosti je obejmout či s nimi mluvit česky?

Na začátku kauzy stálo udání ze školky, že jeden z chlapců má krev ve stolici a při rozhovoru s učitelkou zmíní, že otec se ho dotýkal na přirození. Učitelka tedy zavolala norský úřad na ochranu dětí, že má podezření na sexuální zneužívání a sociálka děti ihned odebrala. Přestože lékařské zprávy potvrdily, že chlapec trpí střevní nemocí, která vysvětluje přítomnost krve, a má také zánět předkožky, kterou rodiče museli ošetřovat, soud s původním podezřením stále pracoval.

V době procesu už byli oba chlapci nuceně u pěstounů a právě ze strany pěstounů začala přicházet další udání. Pěstounka vypověděla, že jeden z chlapců jí podrobně vylíčil, jak mělo zneužívání jeho otcem probíhat a že „hrátek“ se zúčastnila i jeho matka. Syn to ale už nikomu dalšímu, ani policii, nezopakoval. "Může se stát, že děti vyprávějí to, co uspokojí očekávání dospělých," připouští text rozsudku. Pěstouni a také učitelka ze školky zpětně začali dále přicházet s výpověďmi, že Michalákovi své děti bili – měli jim to opět říct sami chlapci.
Soudce při svém rozhodování vycházel také z posudku, podle nějž obě děti „byly vystaveny emočnímu a fyzickému zanedbávání rodičovské péče“. Závěr posudku říká: „Ani jeden z rodičů není emočně tak zainteresován, abychom mohli doporučit vrácení dětí rodičům.“ Nakonec tedy o odebrání nerozhodly důkazy o zneužívání, které chyběly, ale údajně nedostatečně projevované city rodičů. Přitom na jiné straně rozsudku se Evě Michalákové paradoxně vyčítá přílišná emoční angažovanost: „Matka děti provokuje k pláči tím, že se na ně s obavami v očích intenzivně dívá.“

Soud se tedy rozhodl znemožnit kontakt otce se svými dětmi zcela a matce ponechat právo vidět chlapce jen dvakrát ročně. Otce rozsudek označuje za člověka se sklony k násilí, využívá posudku o jeho psychických problémech. Není ale zcela zřejmé, proč matka jeho dětí má za – přijmeme-li vidění soudu – omyl ve výběru partnera zaplatit tak krutou daň."