Když už Nicholas nemohl odvážet děti z Prahy do Anglie, toužil jakkoliv jinak přispět k porážce nacistů. Jelikož byl pacifista, nechtěl být vojákem. Stal se členem Červeného kříže a byl poslán do Francie jako dobrovolný řidič sanitky. Jeho matka se v té době věnovala zachráněným dětem a poskytovala jim dodatečnou péči. Po válce se Winton vrátil ke své úřednické práci a zapojil se do práce v mezinárodní organizaci pro uprchlíky, která byla součástí Spojených národů. Pomáhal uprchlíkům vrátit se do svých vlastí. Stal se asistentem ředitele v oddělení reparací. Veškeré zlato a šperky z koncentračních táborů byly prodány a finance z nich vytěžené poskytnuty Židovské agentuře. Na zachránnou akcí dětí jakoby zapomněl, nikde se s ní nechlubil, nikde se o ní nezmiňoval. Teprve až v roce 1988 Nicholasova žena Greta objevila na půdě knihu výstřižků s dopisy, články a zprávy. Tu Nicholasovi věnoval kolega Lewinsohna u příležitosti zavření výboru BCRC. Greta byla velice překvapená, protože o této činnosti svého manžela neměla tušení. Přemluvila Nicholase a rozhodli se společně tento příběh zveřejnit. K tomu jim dopomohla dr. Elisabeth Maxwellová. Tato událost pod názvem „Ztracené děti“ se objevila v novinách „Sunday Mirror“ a taktéž v pořadu „Takový je život“. V tomto pořadu televize BBC se poprvé setkal se svými třemi ztracenými dětmi. Byl to šok, nikdo z nich o tom před pořadem nevěděl. Následovalo bombardování telefonáty a dopisy od ostatních „dětí“, jejichž počet se nakonec vyšplhal na více než 250. Nakonec dr. Maxwellová zorganizovala v červenci 1988 mezinárodní vědeckou konferenci s názvem „Vzpomínka pro budoucnost“. Na tuto akci se sjely Wintonovy děti ze všech koutů světa a slavnostně mu zde předali „jejich“ knihu výstřižků a zlatý prsten se slovy „Zachraň jeden život a zachráníš svět“. Životy všech těchto lidí se spojili, dodnes pořádají společné akce a rádi se stýkají.