Přiznávám se, že moc nerozumím té otázce křtu dětí:
Znám velkou řadu negativních odůvodnění - jsem ze stejné církve s Ráchel.
Ale mám jeden zásadní pozitivní důvod. A to je církevní tradice. Praxe křtít děti je zachycená už v poměrně velmi rané církevní praxi - ještě v době, kdy šlo o církev velmi často pronásledovanou římskými císaři atd. A oni museli nějaký důvod k tomu vidět... A my můžeme být přesvědčení, že se zmýlili, ale musíme vědět proč. To samé platí např. pro hierarchický model církve (patriarcha-biskup-kněz(presbyter)-diákon).
Ono je otázka, jak v té daleko méně individualistické době fungovalo něco jako "osobní víra". Spíš imho bylo náročné "neuvěřit" vedle uvěřivší hlavy rodu, rodiny atd. Takže to podle mne pak brali hákem: trochu ve stylu uvěřil muž - a k tomu samozřejmě žena a děti a otroci a... (Copak by si dovolil někdo myslet něco jiného?) A tady je voda... Věříš?
Později se to ovšem obrátilo, protože uvěřit v dospělosti vyžadovalo dlouhý i několikaletá katechumenát (přípravu a pokání), než byl člověk připuštěn ke křtu a ke svátostem. Tam už se myslím osobní víra osvědčovala (minimálně v té trpělivosti
). To bych možná dítě pokřtil taky, aby se tomuto vyhnulo
.