jasně, že je to o dětech... nejstarší byla otřesné mimino, neustále musela být u mne, jinak vřeštěla jak pavián, já byla vyšťavená a zoufalá, přišly druhé narozeniny a jak kdyby ji někdo vyměnil - naprostá pohodářka, sladká, roztomilá, samostatná, k sežrání od té doby víceméně v klidu, je hodně jiná než já, takže se často přistihnu, že místo nějaké výchovy ji spíš jen pozoruju a tiše zírám, jaká je z ní osobnost... baví mě i teď, s nástupem puberty, je to fakt zajímavá ženská (což neznamená, že po ní občas neřvu, že není občas na zabití )
syn naopak byl naprosto okouzlující miminko, klidně jsem s ním mohla dělat cokoliv, nic ho nerozházelo, věčně dobře naložený malý budha... druhé narozeniny, obrat a já měla doma uřvaného vzteklouna, tvrdohlavého mamánka, na zabití... kolem čtvrtého roku se to začalo lepšit, moc ho ovlivnilo těhotenství a pak malá sestřička, ale stejně na něm vidím jak je založením egoista, jaký je fňukálek a obávám se, že toho sobectví se nezbaví... na druhou stranu je to pořád ještě mazel a pro mne a pro mladší sestru by se rozkrájel jen se u něj bojím puberty...
a nejmenší byla jako miminko slaďoučká tak do půl roku, takové to čítankové mimi, co si v klidu leží v postýlce, počítá prstíčky a sladce brouká... pak přišla na to, jak s náma cvičit a dělá to dodnes myslím, že z ní roste taková malá mrcha (v tom nejlepším slova smyslu, samoseboou ), je sladká, vtipná, na svůj věk má skvělé hlášky (jasně, starší sourozenci), je šikovná, obslouží se naprosto sama (kromě zadečku), pomáhá... ale taky je tvrdohlavá, musí být všechno podle ní, jinak spustí virvál (a na sourozence i tatínka to zabere spolehlivě), dokáže klidně říct sestře, že je zlá, protože ví, že ji tím raní... jenže pak dá pusinku, pomazlí, dodá, že ji má "hodně hodně hodně ráda" a je z ní zase ta nejsladší obávám se, že její pubertu nepřežiju