Tak jsem si v praxi vyzkoušela rčení "pýcha předchází pád". Před 2 dny jsem tu zveřejnila příspěvek, že mě čeká první služebka, a hned do Španělska. No - a nikam nejedu...

O tom, že doporučení na mě padlo od samotného generálního ředitele, jsem se dozvěděla před 2 dny od jeho zástupce (můj kamarád). Informoval mě o tom mezi 4 očima. Přišlo mi to nefér vůči mé kolegyni, která je ve firmě 5 let (já teprve půl roku), a která o ničem nevěděla a neměla šanci se vyjádřit. Na tu cestu totiž mohla jet jedna z nás dvou. Bylo mi jasné, že pokud se rozhodne o mně bez jejího vědomí, budu mít na pracovišti minimálně dusno a bude se to brát jako protekce. Požádala jsem ho, ať pošle oficiální mail nám dvěma plus naší přímé vedoucí s poznámkou o doporučení. On to udělal, ale bez té poznámky. Nechal rozhodnutí na naší vedoucí. Já čekala, kdy o tom na našem pracovišti padne řeč. A pak jsem šla na oběd a po návratu mě čekala studená sprcha: mail od onoho zástupce, že na základě doporučení od vedoucí pověřuje služebkou moji kolegyni. Ty dvě (kolegyně s vedoucí) si to domluvily, když jsem byla na tom obědě. Prý ta moje kolegyně na takovou cestu čekala už dlouho. O mně se vůbec neuvažovalo.

Mísí se ve mně spousta pocitů: vztek na sebe, že jsem po tom bezohledně nedrapla, zklamání z vedoucí, že mě obešla (dosud jsem jí hodně důvěřovala), odpor ke kolegyni, která čekala, až vypadnu z kanceláře, aby se dohodila vedoucí, nepochopení kamaráda - zástupce, který definitivní rozhodnutí nechal na vedoucí, přestože sám generál doporučil mě.

Jak to vidíte vy? Hlavně mi nenadávejte, že jsem blbá a naivní, to už vím